Hudba

Po nějaké době tu dnes máme opět trochu power metalu. Jde o německo-rumunskou sestavu založenou v roce 2003 bratry Charlesem a Matthewem Greywolfovými. Co jiného také dělat s takovým příjmením, že? :-) Kapela nebyla nějakou chvíli kompletní, protože nemohla najít vhodného zpěváka. Pak Charles a Matthew během dovolené v Rumunsku potkali Attilu Dorna a bylo hotovo. Dorn studoval klasickou operu na Akademii múzických umění v Bukurešti a miloval rumunské legendy o vlkodlacích. V roce 2005 vydali první album Return in Bloodred. O dva roky později následovalo koncepční album Lupus Dei. Hlavním hrdinou je zde krvelačný vlk, který nakonec „najde Boha.“ Třetí studiovka vychází v roce 2009 pod názvem Bible of the Beast. Zatím poslední album, Blood Of The Saints, vyšlo letos v červnu. Kdo zná Powerwolf z nějakého festivalu, nejspíš se mnou bude souhlasit, že jsou mnohem lepší naživo než z CD, tak jim prosím dejte šanci a až se zase objeví na nějakém line-up, dojděte si na pivo až po nich. ;-)

Je opět středa ráno a tedy pravý čas na další Hudební klenot 20. století. Píseň One of Us napsal zpěvák a skladatel Eric Bazilian a nazpívala ji zpěvačka Joan Osborne na své album Relish, vydané v roce 1995. Skladba svým textem vyzývá posluchače k zamyšlení nad existencí Boha a zabývá se vztahem člověka k Bohu. První čtyři verše na samém začátku písně pocházejí z gospelové skladby The Heavenly Airplane. Joan Elizabeth Osborne se narodila roku 1962 v Kentucky. Na konci osmdesátých let se přestěhovala do New Yorku, kde založila vlastní vydavatelství Womanly Hips, avšak své první album Soul Show: Live at Delta 88 z roku 1991 vydala pod hlavičkou Mercury Records. Její druhé album Relish vyšlo v roce 1995 a singl One of Us se stal Joaniným největším hitem, jehož slávu už poté nepřekonala. Do letošního roku vydala celkem sedm studiových alb, na nichž žánrově převládá soul a blues.

Po delší době je tu další krátký song od Gregory Brothers. Opět jde o jednu šílenější americkou reportáž, jejíž absurdnost ještě více podtrhne zhudebnění od těchto auto-tunerů. V jedné chudší čtvrti byl údajně spatřen mytologický skřítek leprikón, který jak známo vlastní hrnec se zlatem - a ten si místní nechtějí nechat ujít.

Zde je krátké hudební video k zamyšlení. O oblast Jeruzaléma a okolí se bojuje už od starověku, ale jak zde uvidíte, tato země patří vlastně jen jedné osobě.

Britská kapela Coldplay se nedávno vytasila s novým videoklipem k písni Hurts Like Heaven z jejich posledního alba Mylo Xyloto. Písnička oslavuje fenomén jménem graffiti. Videoklip je poměrně originální a uvidíte v něm velice pěkně rozpohybovaný dystopický komiks Mylo Xyloto, jehož tištěná verze by měla být k prodeji někdy začátkem roku 2013. Jak se vám klip líbí? A kdo z vás byl v září na pražském koncertě? :)

Zajímalo vás někdy, jak by mohly znít populární hity v rytmu polky? Známý komik Weird Al vám to dnes předvede. Tato nejnovější směska pochází z roku 2011 a Al si v ní vzal na paškál například písně od Katy Perry, Britney Spears, Justina Biebera a samozřejmě Lady Gaga, jejíž Poker Face dal vzniknout názvu celé skladby. Celou hudební show vás provede značně psychotropní videoklip.

Včera bylo 9. října, což znamená, že právě včera by se John Lennon dožil dvaasedmdesátých narozenin. Dnešními výjimečně dvěma hudebními klenoty mu můžeme věnovat krátkou vzpomínku. Skladbu Jealous Guy napsal John Lennon původně s úplně jiným textem a názvem Child of Nature. S tematicky podobnou písní však přišel i Paul McCartney a právě tu The Beatles vybrali na připravované album, zatímco Lennonova skladba byla odložena. Jemu však bylo líto nechat tuto melodii ladem, proto ji přetextoval a v roce 1971 se tak mohla objevit na jeho sólovém albu Imagine jako Jealous Guy. Tato skladba má ze všech Lennonových písní asi nejvíce cover verzí (minimálně 92). Nejslavnější je ta od Roxy Music, vydaná krátce po Lennonově smrti.  

Interpretku tohoto hudebního klenotu 20. století netřeba dlouze představovat. Píseň River Deep – Mountain High napsal producent Phil Spector pro manželské duo Ike & Tina Turner na stejnojmenné album, vydané v roce 1966. Skladba byla velmi úspěšná ve Velké Británii, kde se v hudebním žebříčku usadila na 3. místě, ovšem v USA byla spíše propadákem. River Deep – Mountain High se také dočkala mnoha cover verzí, například od Deep Purple, The Animals, Annie Lennox nebo Céline Dion a objevila se také v seriálu Glee, kde byly jejími interpretkami Naya Rivera a Amber Riley.  Tina Turner, vlastním jménem Anna Mae Bullock, se narodila 26. listopadu 1939 v Tennessee. V 50. letech potkala svého budoucího manžela Ika Turnera, změnila si křestní jméno na Tinu a dvojice začala nahrávat a vystupovat společně. V roce 1971 vydali svůj nejúspěšnější singl Proud Mary. Ikovo agresivní a násilnické chování však v roce 1976 vyústilo v rozvod a Tinina kariéra se na čas utlumila. V roce 1984 však vydává úspěšné album Private Dancer, kterým přešla od soulu k rocku, změnila image a znovu se dostala na vrchol. V roce 1985 získala celkem 4 ceny Grammy. Její koncert v Riu de Janeiru byl na čas zaznamenán v Guinessově knize rekordů díky nejvyššímu počtu diváků. Přišlo jich 182 000.

Dnešní hudební klenot 20. století napsal už v roce 1972 Randy Newman, ale o jeho popularizaci se postaral až Joe Cocker a především film 9 a ½ týdne, ve kterém se objevil.  A která jiná scéna by píseň s takovým textem mohla proslavit, než ta se slavným striptýzem Kim Basinger. V roce 1986 se Cockerův cover Newmanovy písně You Can Leave Your Hat On objevil na albu nazvaném Cocker. Toto album věnoval své matce Madge, která během jeho nahrávání zemřela. Původní verze Randyho Newmana, slavného filmového skladatele, zní spíše jazzově než rockově a má o něco intimnější zvuk. Cockerova verze se dostala na 35. příčku hitparády Billboard Hot Mainstream Rock Tracks. Nálepka striptýzové písně už skladbě zůstala až do dnešních dnů. John Robert „Joe“ Cocker se narodil 20. května 1944 v Sheffieldu v Anglii. V počátcích kariéry byl se svou kapelou Grease Band znám mimo jiné cover verzemi písní Beatles, z nichž nejslavnější je With a Little Help from My Friends. Paul McCartney a George Harrison byli jeho verzí natolik nadšeni, že mu dovolili předělat i další jejich písně. V roce 1983 získal Cocker cenu Grammy za skladbu Up Where We Belong, kterou nazpíval jako duet se zpěvačkou Jennifer Warnes. Objevil se také ve filmu inspirovaném tvorbou The Beatles - Across the Universe, kde zpíval píseň Come Together. Do letošního roku vydal celkem 22 studiových alb.

Většinu věrných fanoušků zajisté potěšila zpráva o tom, že se tato tříčlenná kapela stane headlinerem červencového festivalu Rock for People a pro ty, kteří o kapele moc neví, přináším první singl z jejich posledního alba Resistance (2009) a krátké info. Kapela pochází z anglického Devonu a na svém kontě má již pět studiových alb. Frontmanem a autorem hudby i textů je Matthew Bellamy. Kapelu lze těžko zařadit do určitého stylu a proto bude nejlepší je nazvat obšírnějším názvem alternativní. Jejich hudba snoubí prvky rocku, R&B, funku, elektroniky a spousty dalšího. Jejich texty se většinou blíží žánru sci-fi a podiová show je vždy velkolepá a energická. Takovéhle Muse tedy můžeme očekávat 5.července v Hradci Králové.

Písnička od francouzské skupiny Tryo.

Další hudební klenot 20. století je píseň, jejíž videoklip nám dnes může na tváři vyvolat spíše úsměv, ale v době svého vydání dosáhl díky takřka filmovému zpracování velké popularity. Americká skladatelka Diane Warren napsala v roce 1995 píseň I’d Lie for You (And That’s the Truth) pro zpěváka Meat Loafa na jeho album Welcome to the Neighborhood. Skladba dosáhla na 13. místo v hudebním žebříčku v USA a na 2. místo ve Velké Británii. Ačkoli by všudypřítomné výbuchy odkazovaly spíše na Michaela Baye (který režíroval jiné Meat Loafovy klipy), tento videoklip natočil režisér Howard Greenhalgh ve stylu filmu Indiana Jones a Dobyvatelé ztracené archy. Vypráví příběh poněkud podceňovaného parťáka dobrodružného hrdiny, který pořád všechny zachraňuje, ale uznání se nedočká. Navíc se zamiluje do krasavice, která ne a ne si uvědomit, kdo že je pro ni ten pravý. Klip pokračuje přesně tam, kde skončilo video k ještě o něco známější písni I'd Do Anything for Love (But I Won't Do That), tedy odjezdem Meat Loafa se svou vyvolenou na motorce vstříc západu slunce. Klip byl odborníky kritizován především kvůli až příliš složitému ději a přehnaným akčním scénám. V hlavní roli se objevil pochopitelně Meat Loaf, šviháckého dobrodruha ztvárnil herec Brett Cullen a zlého generála si zahrál Xander Berkley. Podobně jako v předchozím videu se tu v roli krásky objevuje Dana Patrick, jíž propůjčila hlas zpěvačka Patricia Russo. Meat Loaf, vlastním jménem Marvin Lee Aday, se narodil v září roku 1947 v Dallasu. Po úspěších se svou první kapelou Meat Loaf Soul, v níž mohl poprvé předvést svůj rozsah a sílu hlasu, získal roli v muzikálu Hair v Los Angeles a později i na Broadwayi. To mu otevřelo cestu k dalšímu muzikálu a později i filmu Rocky Horror Picture Show, kde si zahrál Eddieho. V roce 1977 vydal slavné album Bat out of Hell, po němž následoval mírný útlum, aby se v roce 1993 vrátil s albem Bat out of Hell II, které ho vrátilo zpět na výsluní. Zatím poslední desku s názvem Hell in a Handbasket vydal v roce 2011.  

Tuto skladbu od Village People není snad ani nutné představovat. Snad všichni už ji někde slyšeli, tak si ji užijte s českými titulky. YMCA je zkratka organizace Young Men's Christian Association (dříve Křesťanská asociace mladých mužů, dnes Křesťanská asociace mladých lidí), jejímž cílem bylo sdružovat a zabavit dospívající chlapce. Ať už sportem nebo různými tvořivými aktivitami. Skladba YMCA vznikla v roce 1978 poté, co producent Henri Belolo uviděl na budově nápis YMCA a napadlo ho o této instituci napsat skladbu. Ačkoliv hlavní zpěvák Village People Victor Willis popíral, že by skladba byla od počátku míněna jako jakási neoficiální hymna gayů (Willis je heterosexuál), z náznaků v textu a kostýmů, které si lehce utahují ze stereotypů o oblékání gayů v té době, lze získat opačný dojem. Navíc v té době Ymcu údajně využívali mladí gayové jako místo ke schůzkám, aniž by vyvolávali pohoršení. Původně se předpokládalo, že si píseň najde místo pouze v úzkém okruhu gayů, avšak díky chytlavé melodii a textu se stala populární i mezi většinovou populací. V hudebním žebříčku USA se držela na 2. místě, v žebříčku Velké Británie dokonce na 1. místě. Celosvětově se prodalo 5 380 000 kusů alba Cruisin' na kterém se tato skladba nacházela. I v dnešní době se často hraje na sportovních akcích, diskotékách nebo i mnoha školních akcích.

Je středa ráno a tedy čas na další hudební klenot 20. století. Dnes je tu opět píseň, jejíž název ani interpret vám nemusejí nic říkat, ale jakmile uslyšíte první tóny jednoho z nejslavnějších saxofonových sól v historii popmusic, budete mít jasno. Tuto baladu napsal Gerry Rafferty v roce 1978 na album City to City. Píseň odkazuje na ulici Baker Street v Londýně, kde Rafferty jeden čas přespával v bytě svého kamaráda. Text písně rozebírá odcizení a touhu po kontaktu. Slavný saxofonový riff ve skladbě hraje Rafael Ravenscroft, jehož přispění k písni vedlo k jevu známému jako „fenomén Baker Street“ – brzy po vydání se obrovsky zvedl prodej saxofonů, rozšířilo se jejich použití v popmusic, v reklamách, ve filmech. Sám Ravenscroft se však o svém riffu později vyjádřil, že ho nemůže ani slyšet, protože kvůli pozdějším studiovým úpravám zní falešně. V roce 1992 vyšla slavná taneční cover verze od skupiny Undercover, ale předělávek se objevilo mnohem více. Baker Street také například zazněla na konci jednoho dílu Simpsonových nazvaného Lisa’s Sax, kde Lisa na konci hraje právě tuto skladbu. Gerry Rafferty se narodil roku 1947 ve Skotsku. V počátcích kariéry prošel několika kapelami, z nichž nejvýznamněji jej ovlivnilo členství ve skupině Stealers Wheel, která se roku 1975 rozpadla. Kvůli právním tahanicím po rozchodu jejích členů nemohl Rafferty celé tři roky nic vydat. V tomto období vznikla i melancholická skladba Baker Street. Rafferty vydal celkem 9 sólových alb. Celý život bojoval s alkoholismem a zemřel v lednu roku 2011.

Dnes se s hudebními klenoty podíváme do roku 1993 na píseň Are You Gonna Go My Way od Lennyho Kravitze. Píseň ze stejnojmenného alba se stala jedním z nejúspěšnějších Kravitzových hitů a zajistila mu popularitu po celém světě. Album se usadilo na čele žebříčků v Británii a Austrálii, v USA se dostalo do Top 20. Video k písni se stalo jedním z nejhranějších na stanici MTV v roce 1993 a stanice VH1 jej umístila mezi 20 nejlepších videí všech dob. Lenny Kravitz za něj získal cenu pro nejlepšího mužského umělce roku 1993 od hudební stanice MTV. Skladba Are You Gonna Go My Way se dočkala mnoha cover verzí. Mezi ty nejvýznamnější patří verze od skupiny Mettalica nebo od Robbieho Williamse.  Leonard Albert „Lenny“ Kravitz se narodil roku 1964 v New Yorku. Je znám jako zpěvák, skladatel, multi-instrumentalista, producent a příležitostný herec. Jeho rocková hudba je ovlivněna reggae, soulem, R&B a dalšími styly. Mezi lety 1999 až 2002 vyhrál 4 roky po sobě cenu za nejlepší mužské rockové vystoupení a v průběhu své kariéry posbíral ještě další významné ceny. Mezi lety 1989 až 2011 vydal zatím celkem 9 alb. Lenny Kravitz je dvakrát rozvedený. Jeden čas chodil s herečkou Nicole Kidman, které věnoval píseň Lady. Jako herce jsme jej mohli naposledy vidět jako Cinnu ve filmu The Hunger Games.

Slibovaný a žádaný rozhovor s jedním z nejpopulárnějších současných skladatelů je tady, a pokud jste Zimmerovým skutečným fanouškem, tak budete lajkovat a sdílet ostošest, protože lepší a vydatnější rozhovor na YouTube nenajdete. David Poland je filmový recenzent, který má to štěstí, že si může jen tak na půl hodiny sednout s hollywoodskými tvůrci a hovořit s nimi o jejich řemesle. Žádná bezhlavá propagace, žádné vtipné příhody. Jinak tomu nebude ani u rozhovoru z ledna 2010, kdy hovořil s Zimmerem o jeho práci na Sherlocku Holmesovi, jeho kolaboracích, vztahu s režiséry nebo ostatními skladateli. Kdo chce vidět, co se skrývá za těmi vydřenými melodiemi z Rain Mana, Lvího krále, Gladiátora nebo Temného rytíře, nemá lepší příležitost. Jaký je váš oblíbený Zimmerův soundtrack? Obdivujete ho, nebo si myslíte, že nedosahuje kvalit jiných skladatelů?

Je tu opět středa ráno a s ním jeden hudební klenot z konce 80. let. Píseň Wicked Game vydal Chris Isaak jako singl v roce 1989. Píseň však neměla valný úspěch a málem by upadla v zapomnění, kdyby nebylo režiséra Davida Lynche a jeho filmu Zběsilost v srdci (Wild at Heart). Právě použití Wicked Game ve filmu přineslo skladbě popularitu. Hudební ředitel rádia Atlanta Lee Chestnut, velký fanoušek Lynchových filmů, začal píseň pouštět do éteru a ta se tak dostala do širokého povědomí. V roce 1991 se tak konečně uchytila na 6. místě žebříčku Billboard Hot 100. Za zmínku stojí také hudební video. Natáčelo se na Havaji a kromě  Chrise Isaaka v něm hraje i modelka Helena Christensen. Hned po vydání začal klip sbírat jednu cenu za druhou a umístil se v mnoha žebříčcích hodnotících kvalitu videoklipů, včetně 4. místa za nejvíce sexy video od stanice VH1 nebo 73. místa mezi Nejlepšími videi všech dob časopisu Rolling Stone. Chris Isaak se narodil roku 1959 v Kalifornii. V roce 1985 vydal své první album Silvertone, z něhož byly dvě písně použity ve filmu Modrý samet (Blue Velvet) Davida Lynche. Isaakova spolupráce na soundtracích však pokračovala na zmíněné Zběsilosti v srdci a v roce 1999 se jeho píseň Baby Did a Bad, Bad Thing objevila ve filmu Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut. Zajímavé je, že se Chris Isaak ve videoklipu k této skladbě opět objevuje po boku supermodelky – tentokrát jí byla Laetitia Casta. Isaakovy písně se objevily i ve filmech True Romance (Pravdivá romance) a dalších. Chris Isaak je také příležitostným hercem a měl svůj vlastní pořad The Chris Isaak Show. Několikrát byl zvolen jedním z nejvíce sexy umělců všech dob.

S hudebními klenoty 20. století tentokrát zabrousíme do 60. let ke zpěvačce, která díky svému hlasu a kráse stala ikonou. Píseň You Don’t have to Say You Love Me nahrála zpěvačka Dusty Springfield v roce 1966. Původně skladba nebyla složena pro Dusty – její originál s názvem Io che non vivo (senza te) totiž složili Italští hudebníci Pino Donaggio a Vito Pallavicini a poprvé ji představili v roce 1965 na festivalu Sanremo. Právě tam seděla Dusty Springfield v hledišti a píseň ji natolik zaujala, že se rozhodla ji přezpívat s anglickým textem, který pro ni napsali Vicki Wickham a Simon Napier-Bell. Ani jeden z nich neměl s psaním písní zkušenosti (prvně jmenovaná byla producentka, druhý manažer), ale nakonec se jim konečně podařilo text napsat. Hned druhý den Dusty píseň ve studiu nazpívala, ovšem potřebovala celkem 47 pokusů, než byla se svým hlasem spokojena. Krátce po vydání se píseň usadila na prvním místě britského hudebního žebříčku, v USA byla na čtvrtém místě. Dobýt první místa amerických hitparád se podařilo s cover verzí až Elvisi Presleymu v roce 1970. Dusty Springfield, vlastním jménem Mary Isobel Catherine Bernadette O'Brien, se narodila roku 1939 v Londýně. Zpívat začala v kapelách The Lana Sisters a The Springfields a roku 1963 zahájila svou sólovou kariéru písní I Only Want to Be with You. Byla považována za nejlepší soulovou zpěvačku mezi běloškami, získala mnoho ocenění včetně uvedení do síní slávy jak v USA (US Rock and Roll) i Británii (UK Music Halls of fame). Její album Dusty in Memphis, vydané roku 1969, umístil časopis Rolling Stone mezi nejlepší alba všech dob. Dusty však neoslňovala jen svým hlasem, ale i vzhledem – typické pro ni byly peroxidové blond vlasy, večerní róby a výrazný make-up. V roce 1994 byla Dusty diagnostikována rakovina prsu, které o pět let později podlehla.  

V Metalovém okénku je spousta zástupců „tradičních“ metalových zemí, a tak bylo na čase ukázat, že tvrdá muzika je doma i jinde. Gojira je skupina pocházející z francouzského Bayonne. Fungují už 17 let a za tu dobu se jejich sestava nezměnila. Za bubny sedí Mario Duplantier, na kytaru hraje Christian Andreu, Jean-Michel Labadie dokresluje hudbu basou a hlas písním propůjčuje Joe Duplantier. Původně se jmenovali Godzilla, ale kvůli problémům s autorskými právy si museli jméno změnit na Gojira, což je vlastně jen přepis japonského výrazu pro tohoto ještěra. Debutové album Terra Incognita vyšlo v roce 2001 a kritici chválou nešetřili. Fanoušci si oblíbili hlavně tvrdou skladbu Love, která vlastně o lásce moc není. Druhá deska The Link (2003) navázala na kvalitu předchozí nahrávky a Gojira se pomalu ale jistě začala prokousávat za hranice francouzských hitparád. Po vydání From Mars to Sirius (2005) odjeli turné například s Children of Bodom, Amon Amarth, Lamb of God nebo Trivium. Čtvrté death metalové CD, The Way of All Flesh (2008), je o smrti a nesmrtelnosti duše. Zatím poslední, pátá deska se jmenuje L'Enfant Sauvage (2012). Název v překladu znamená „divoké dítě". Joe Duplantier zpívá o tom, co je to svoboda a co pro něj znamená.

Píseň Englishman in New York, další hudební klenot 20. století, napsal Sting v roce 1988. V témže roce se objevila na albu …Nothing Like the Sun. Angličanem v textu písně je myšlena slavná britská gay ikona - spisovatel Quentin Crisp, který si také zahrál v klipu. Sting napsal píseň krátce poté, co se Crisp odstěhoval z Londýna do New Yorku. Zajímavostí je, že klip natočil režisér David Fincher, který proslul například filmy Sedm, Klub rváčů nebo Zodiac. Skladba však překvapivě nebyla v době svého vydání příliš úspěšná, v žebříčku Bilboard Hot 100 se usadila až na 84. místě, v Británii byla jen o kousek výš, na 51. místě.V písni hostují saxofonista Branford Marsalis a perkusionista Manu Katche.  Sting, vlastním jménem Gordon Matthew Thomas Sumner, narozený roku 1951, začal svou hudební kariéru jako zpěvák a basák v kapele The Police. V roce 1981 poprvé vystoupil sólově a o čtyři roky později vydal své první sólové album The Dream of the Blue Turtles, ovlivněné především jazzem. Sting vydal do roku 2010 celkem 10 alb a v roce 2010 se nakrátko spojil s bývalou kapelou The Police, s níž jel světové turné. Kromě hudby se také aktivně věnuje charitě a je nositelem Řádu britského impéria.  

Dream Theater je americká progressive metalová kapela založená roku 1985. Za celou dobu jejího fungování v ní působilo několik mistrů svého řemesla: kytarista John Petrucci, bubeník Mike Portnoy, basák John Myung. Vydali celkem 11 studiových alb. Nejúspěšnější z nich je asi Images and Words (1992). Právě na něm najdete Pull Me Under nebo rovněž oblíbenou Metropolis, Pt. 1: The Miracle and the Sleeper. Na základě této písně poté vzniklo koncepční album Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999). Vypráví příběh muže jménem Nicholas, který odhaluje tajemství jeho minulého života. Dále stojí za zmínku například desky Train of Thought (2003) se singlem As I Am, Octavarium (2005) se stejnojmennou písní, která trvá 24 minut a skládá se z pěti částí, Systematic Chaos (2007) nebo Black Clouds & Silver Linings (2009). Za svou historii nashromáždila kapela tolik materiálu, že by se to sotva dalo shrnout do stručného příspěvku. Vzpomeňte si na Dream Theater za dlouhých zimních nocí a zkuste dát jejich diskografii šanci. Třeba si tam najdete „to svoje.“

Jedno video z nejnovější improvizační show Drewa Careyho Improv-A-Ganza tu již máme. Tentokrát jsem se rozhodl přeložit na zkoušku další úryvek ze show, která se odehrávala přímo v jednom z hotelů v Las Vegas. Ve hře nazvané Píseň pro dámu, se účinkující snaží vytvořit oslavnou píseň pro nějakou náhodně vybranou divačku. Tentokrát tento nelehký úkol připadl na Brada Sherwooda, Jonathana Manguma a hostujícího Waynea Bradyho, kterého velice dobře znáte z WLIIA. Podívejte se, jak to dopadlo.  

Lita Ford je britsko-americká zpěvačka a kytaristka, která se proslavila hlavně svým působením v dívčí skupině The Runaways ze 70. let.  Kvůli rozdílným hudebním názorům se ale v 80. letech vydala na sólo dráhu, vdala se za kytaristu z W.A.S.P., se kterým má dva syny. S rodinou Osbournových jí nepojí jen duet s Ozzym v písni Close My Eyes Forever, ale také to, že Sharon Osbournová byla Litinou manažerkou. Debutové glam metalové sólo album Out for Blood vydala v květnu roku 1983, ale příliš úspěchu nezaznamenalo. Druhá deska Dancin’ on the Edge (1984) si vedla o něco málo lépe. Písně Fire In My Heart a Gotta Let Go se umisťovaly na předních příčkách hitparád. Nejúspěšnějším albem je Lita (1988). Z něj pochází dnešní duet s Ozzym a další hitovka Kiss Me Deadly. Čtvrtou studiovkou je Stiletto (1990), která ale nedokázala navázat na úspěchy předchozí desky. Před dlouhodobou pauzou vydala Lita ještě dvě CD: Dangerous Curves (1991) a Black (1995). Na nahrávání se vrhla až o čtrnáct let později a vyšla z toho deska Wicked Wonderland. V červnu letošního roku Lita vydala CD Living Like A Runaway. Piště zase svá přání na příští týden. ;-)

Některé písně slýcháme často, ale bez znalosti okolností jejího vzniku nám může pravý význam lehce uniknout. To je i případ skladby Tears in Heaven od Erica Claptona, dalšího hudebního klenotu 20. století. Tears in Heaven napsal Eric Clapton společně s textařem a skladatelem Willem Jenningsem po osobní tragédii, která jej postihla v březnu roku 1991, kdy se Claptonův šestiletý syn Conor zabil pádem z 53. patra newyorského mrakodrapu. Eric Clapton se poté na dlouhou dobu uzavřel do sebe a jeho dalším hudebním počinem byla právě skladba Tears in Heaven, vydaná v roce 1992 na albu Unplugged, které bylo nominováno na 9 cen Grammy. Píseň se držela na 2. místě v hitparádě Billboard Hot 100 a v roce 2004 ji časopis Rolling Stone zařadil na 392. místo v žebříčku 500 nejlepších písní všech dob. Eric Clapton, narozený 30. března 1945, je britský kytarista, zpěvák a skladatel. Během své hudební kariéry se orientoval především na blues a díky svému jedinečnému stylu hraní na kytaru si vysloužil přezdívku Slowhand (právě kvůli zpožděným, klouzavým bluesovým tónům). Clapton byl členem skupin The Yardbirds a Cream a dostal se tak celkem třikrát do rockové síně slávy – jednou jako sólový umělec a dvakrát jako člen těchto kapel. Clapton doposud vydal 20 studiových alb, 10 živých a kromě toho se podílel na celkem 6 soundtracích a hostoval na nesčetně albech jiných interpretů. Za svůj přínos hudbě získal v roce 2004 Řád britského impéria. Pozn.: Záběry v klipu pocházejí z filmu Opojení (Rush), ke kterému Eric Clapton složil hudbu.

Píseň Bitter Sweet Symphony od britské alternativní rockové kapely The Verve sice není doslova filmovou písní, protože nebyla složena přímo pro film, ale nejméně v jednom hrála tak významnou roli, že by byla škoda ji zde nezmínit. Objevila se v roce 1997 na albu Urban Hymns a doprovázela ji obvinění z plagiátorství, protože melodie kopíruje píseň The Last Time od The Rolling Stones (především tedy její orchestrální verzi od Andrewa Loog Oldhama). Její autorství bylo proto nakonec připsáno právě Keithu Richardsovi a Micku Jaggerovi z The Rolling Stones. Píseň i video přes všechny tahanice získaly nominace na British Awards a také Grammy, navíc mnoho médií píseň zařadilo do žebříčků nejlepších písní všech dob. V roce 1999 se Bittersweet Symphony objevila v závěru filmu Velmi nebezpečné známosti (Cruel Intentions), což je důvod, proč se objevuje právě v rubrice Filmové písně. Její text je kritikou konzumní společnosti a uspěchané doby, což konec filmu dokonale vystihlo.  

Alice in Chains byla založena v Seattlu v roce 1987. Z toho lze poměrně snadno usoudit, že se jejich tvorba nese v rytmu grunge. Debutové album Facelift vyšlo v roce 1990 a obsahuje hitovku Man in the Box. Dost možná jde o album, které ke grungi přitáhlo velkou vlnu posluchačů. Druhé album Dirt (1992) se zabývá „každodenními démony členů kapely.“ Deprese, drogy, smrt, válka, bezvýchodné situace. Tato deska zaznamenala obrovský úspěch, o který se zasloužily například písně Would?, Them Bones nebo Down in a Hole. Třetí studiovka se jmenuje prostě Alice in Chains (1995). Zpěvák Layne Staley byl vždy známý svou závislostí na heroinu a drogy se mu staly osudnými, když v roce 2002 zemřel na předávkování. Ostatně kapela nebyla kvůli užívání drog příliš činná již od roku 1996, ačkoliv se nikdy oficiálně nerozpadli. Znovu se „dali dohromady“ v roce 2005 a po dlouhých čtrnácti letech vydali další album, Black Gives Way to Blue (2009), s novým frontmanem Williamem DuVallem. V současnosti se povídá, že by letos v létě mělo skončit nahrávání nové desky, která by se mohla dostat na pulty obchodů ještě do konce roku nebo na začátku roku příštího.

Možná víte, že 29. - 30. 6. 2012 se měl na pražském Výstavišti konat Prague City Festival, jehož hlavní hvězdou měla být skupina Blink 182. Mimo nich měly vystoupit kapely jako The All American Rejects, Simple Plan, Lostprophets, New Order a mnoho dalších českých i zahraničních umělců. Festival byl bohužel na poslední chvíli organizátory zrušen. Tento příspěvek, klip k písni I Miss You, je hlavně pro všechny, kteří už dlouho čekají na koncert Blink 182 v České republice a kteří doufali, že se dočkají letos v Praze. Užijte si je alespoň na VideaČesky. Blink 182 je americká punk-rocková kapela, která byla založena v roce 1992 basistou Markem Hoppusem a kytaristou Tomem DeLongem. Přibrali k sobě ještě bubeníka Scotta Raynora, který ale skupinu v roce 1997 opustil a místo něj za bicí usedl Travis Barker. Blink 182 se dostali na vrchol albem Enema of the State (1999), na kterém najdete známé hity jako What's My Age Again a All The Small Things. Úspěch potvrdili následující deskou Take Off Your Pants and Jackets (2001), již proslavily písně Rock Show, First Date nebo Stay Together for the Kids. Deska Blink-182 (2003) se vydala trochu jiným směrem než desky předchozí, členové kapely už nebyli těmi puberťáky, kteří chtějí zpívat o tom, jaké je první rande. Vážnější a vyzrálejší songy z této desky, mezi nimi právě i I Miss You, se ale na dlouhou dobu staly posledními. Kapela totiž v roce 2005 oznámila pauzu na dobu neurčitou a členové se začali věnovat vlastním projektům. Mark a Travis působili společně v kapele +44 a Tom založil skupinu Angels&Airwaves, která působí dodnes. Situace se začala měnit v roce 2008. Nejprve nepřímo, se smrtí producenta Jerryho Finna, blízkého spolupracovníka skupiny, po níž spolu členové údajně začali zase komunikovat. Pravděpodobně největším impulsem k opětovnému sjednocení kapely ale byla nehoda letadla, na jehož palubě seděl Travis Barker. Bubeník nehodu přežil s popáleninami 2. a 3. stupně a tato událost vedla k opětovnému sblížení. Skupina oznámila návrat v roce 2009 na předávání cen Grammy. V tomtéž roce vyjeli na americkou tour a v následujícím i na evropskou, kterou si měli zopakovat hned v roce 2011. Nakonec ale byla přeložena na rok 2012, podle Blink 182 proto, aby nejprve mohli dokončit své nové album. Poslední deska Neighborhoods oficiálně vyšla 27. září 2011 a prozatím představila singly Up All Night, After Midnight a Heart's All Gone.

Abney Park je jedna z nejznámějších steampunkových kapel na světě. Jejich skladba The Wrong Side patří k těm známějším (i když jste o ní dost možná nikdy neslyšeli) a původně se nedočkala žádného vlastního videoklipu. To ovšem napravili fanoušci steampunku z Toronta, kteří natočili tento amatérský videoklip. Omluvte sníženou kvalitu videa, je natočeno před pár lety na běžnou domácí kameru.

Fear Factory je kalifornská kapela založená roku 1989. Za celou dobu své existence vydali sedm alb, na kterých se hudební prvky velice často mísí, takže je vlastně nejde zařadit do jedné žánrové škatulky. S vydání první desky to neměli vůbec snadné. Nebyli spokojení se svým producentem, takže mu dali padáka, jenže on u soudu vyhrál práva na desku (Concrete) a kapela získala práva na jednotlivé písně. Proto osm z nich znovu nahráli na již oficiální debutovou desku Soul of New Machine (1992). Concete, ač nahraná v roce 1991, byla poté vydána v roce 2002. Hned druhou deskou Demanufacture (1995) Fear Factory dost výrazně rozčeřili vody tehdejší metalové scény. Časopis Kerrang! se ji nebál označit jako jeden z nejvýznamnějších metalových odkazů 90. let. Ve skladbě Replica možná někdo pozná cover verzi od nizozemské Epicy. Pokračování Demanufacture se jmenuje Obsolete (1998). Navazuje na příběh o tom, jak stroje převzaly kontrolu nad lidstvem. S tímto motivem se v tvorbě Fear Factory setkáváme často. I když je Obsolete trochu "měkčí" a vokály melodičtější než předchozí díla, zůstává nejprodávanější deskou skupiny. Trilogii koncepčních alb uzavírá rozporuplné Digimortal (2001). V kapele se začaly různit názory na směr, kterým by se Fear Factory měli dál ubírat, což vyústilo v odchod zpěváka Burtona C. Bella. Kapela se v roce 2002 rozpadla. V roce 2004 už znovu spolu nahrály čtvrtou desku Archetype. Následovalo vydání Transgression (2005) a další přestávka, kdy se členové kapely věnovali různým projektům. Fanoušci si museli na nové CD počkat až do roku 2010, kdy vyšlo Mechanize. Poslední deska The Industrialist se dostala na pulty obchodů 5. června 2012.